Restaurace U Labutě v Krči patří pravděpodobně mezi pohostinské objekty s ještě středověkou tradicí na území dnešní Prahy. Protože však leží za hranicemi měst pražských, máme historických záznamů jen poskrovnu. První zmínku o krčmě na území Horní Krče (až do roku 1848 samostatného území) nalezneme k roku 1499, kdy bratři z Tandorfu prodali krčskou tvrz s poplužním dvorem a krčmu Novému městu pražskému. Dále se dovídáme, že o dva roky později kupuje krčmu Jan Duchek:
Jan krčmář Duchek koupil krčmu v Krči hořejší sobě manželce své a svým budoucím u Vaňka, Matěje Lva syna z Michle, za 26 (?) kop g (českých). Zavdal 7 kop grošů a platiti má po 3 kopách, až do vyplnění sumy svrchu psané na každého sv. Jiří. A Duchek již psaný slíbil člověčenstvě pánovi úročiti z již psané krčmy, … na sv. Havla 1 kopu grošů a na sv. Jiří 1 kopu grošů vždy platiti má 5 grošů svým budoucím. Stalo se v sobotu po S. Královně Nanebevzetí léta páně jakož svrchu psáno stojí (1501)…
(Manuál radní větší z let 1496-1504, fol. 157)
Je velmi pravděpodobné, že se jedná o objekt pozdějšího zájezdního hostince, výletní restaurace či velkorestaurace U Labutě. Z kupní smlouvy je jasné, že se jednalo o svobodný majetek, z nějž plynula jejímu majiteli jediná povinnost: postarat se o své dědice ukládáním 5 grošů z kopy dvakrát ročně.
Založení krčmy můžeme klást do souvislosti se vznikem dnešní benešovské silnice v pozdním středověku, která se později stala hlavním tahem na Vídeň. Tato pozice jistě založila její prosperitu v ranném novověku. I když byl objekt vážně poškozen za třicetileté války, ze záznamů v Berní rule k roku 1655 víme, že se „krčma v tomto čase nově vyzdvihovala“. Čili můžeme předpokládat, že nové zdivo stálo na středověkých základech. Asi již v této době vzniklo dvorní křídlo se stájemi a chlévy. Tvrz a krčma zůstávají až do konce 17. století jedinými objekty trvalého charakteru na území Horní Krče. K hospodě patřily i významné pozemky v okolí i rozptýlené pozemky na území Prahy i za branami. Významnější stavební úpravy proběhly na konci 18. století, ty daly hostinci dnešní podobu. Další adaptace byly projektovány v několika fázích ke konci 19. století, kdy hospoda patřila rodu hornokrčských statkářů Tomášů. Jednalo se zejména o úpravy vnitřního provozu budovy hostince, projevující se navenek zavedením nového vstupu a dále o řadu úprav v objektu bývalých stájí, kde byla projektována kovárna (později dílna), dále pak byla projektována přístavba středního křídla napojeného na střední rizalit s bytem hostinského (nerealizováno). Nejzajímavějším exteriérovým prvkem byla přístavba dřevěné verandy před příčným křídlem směrem k rybníku v lidově-secesním dekorativistickém duchu dle plánů z roku 1911. Odrážela zvýšenou oblibu restaurace s rybníkem v období kolem roku 1900 jako výchozího bodu procházek do Krčského lesa. Veranda však zanikla pravděpodobně ještě před II. světovou válkou. Zahradní posezení ale sloužilo návštěvníkům již mnohem dříve, jak o tom svědčí Františkem Ruthem připomínané rčení „nožička z Krče“ vztahující se k události v 60. letech 19. století v naší restauraci:
„…jednou v letech 60. minulého století v pivovarské restauraci v Horní Krči byla hádka studentů českých a německých do níž „zasáhli“ sladovníci ulámavše „nožičky“ od stolic v zahradě.“
(Fr. Ruth, Kronika Královské Prahy a obcí sousedských s. 625)
Ve druhé polovině 20. století zejména objekt bývalých stájí a chlévů ve dvorní části, s nejstarší a nejpestřejší historií degradoval. V roce 1958 byl navržen na památku. I když Dobroslav Líbal s Marií Heroutovou v roce 1963 ohodnotili hostinec jako nejzajímavější objekt v Horní Krči hodný podrobnějšího průzkumu, pro nepoměr architektonické hodnoty a nákladů na obnovu nebyl navržen k zapsání do soupisu památek v okrajových čtvrtích Prahy. Celý dvorní trakt s křídly byl bez průzkumu, pouze po fotodokumentaci, na počátku 70. let zbořen.
Z historických názvů: U Labutě, Labuť, U bílé labutě, Na Labuti, odvozuje se od území kolem rybníka, německy na katastrálních mapách Zum Schwan.
Období od června 2009 byla novým majitelem realizována poslední rekonstrukce objektu, která znamenala, že byly zachovány prakticky pouze tři původní obvodové stěny o tloušťce 1m. Zcela nově vzniklo skladové zázemí, malá a velká zimní zahrada, veškeré sociální zařízení a venkovní terasy včetně dlažeb. Došlo k využití veškerých půdních prostor jak pro potřeby nově zřízeného penzionu tak pro galerii s příjemným posezením nad tanečním sálem. Pro návštěvníky restaurace a penzionu bylo vybudováno vlastní parkoviště pro 15 osobních vozů. Restaurace a penzion byly po rekonstrukci otevřeny veřejnosti 15. července 2010.
Mgr. Radmila Veselá, 2009